21.2.2007
V článku o sobotním koncrtě na Bahně jsem psal i o kapele PARALET. Nyní se na Lounských stránkách objevil rozhovor s touto kapelou.
Tento článek napsala kamarádka, perucká novinářka Anička, a i kapela má tak trochu perucký původ, tak si dovoluji vám tento zajímavý rozhovor předložit.
Lounská kapela Paralet funguje už celá léta, má za sebou čtyři oficiální nahrávky a turné s dnes již bohužel nehrající kapelou Vltava. Dá se říct, že se tato formace čas od času ukládá k zimnímu spánku, který se střídá s obdobím zvýšené aktivity. O tom, v jaké fázi se nacházejí teď, jsme se ve zkušebně bavili v sobotu odpoledne před koncertem na Bahně.
V současné době se Paralet skládá z bubeníka Plazíka, kytaristů Maška a Erika, zpěváka Tomáše a basáka Dopity; v roli externisty je klávesák Šuk.
Do jakého roku by se dal datovat začátek kapely?
Mašek: Osmdesát devět, my jsme ještě komunisti. Předtím jsme se jmenovali Friends, Paralet jsme až od roku 1996. Za tu dobu prošlo kapelou asi 11 lidí.
Jak byste charakterizovali hudební styl, který hrajete? Záleží vám na tom, abyste se drželi jednoho žánru?
Mašek: Je to takový mišmaš s převahou bigbítu.
Erik: Hrajeme zkrátka od srdce. Když někdo přijde s nějakým nápadem, tak to zkusíme. Buď se nám to líbí a hrajeme to, nebo ta písnička skončí v propadlišti našich dějin.
Kdo stojí za texty a kdo za muzikou?
Tomáš: Plazík dělá všechno, ale to tam nepiš, chce bejt utajenej.
Erik: Většinu věcí dělal Mašek, nové písničky Tomáš. Pilování písniček do formy, ve které je nakonec hrajeme, je vždycky kolektivní práce.
V loňském roce jste měli jen sedm koncertů. Zkoušíte poctivě dvakrát týdně, tak proč tak málo hrajete?
Tomáš: My tu muziku máme jen jako koníček, neděláme to profesionálně. Každý z nás chodí do práce, má rodinu a svoje povinnosti, takže často je problém domluvit se na termínu, který vyhovuje všem.
Mašek: Posledních pár týdnů to právě moc nevychází, takže teď ani nezkoušíme tak často, maximálně jednou za čtrnáct dní.
Plazík: Nemáme navíc nikoho, kdo by se o to staral, měl zkušenosti a sháněl kontakty.
Tomáš: Teď se snad něco rýsuje, domluvili jsme se s jedním manažerem, že mu dodáme nahrávku. Takže teď se budeme soustředit na to, abychom vytvořili cd, se kterým se můžeme prezentovat. Původně jsme to měli mít hotové už v únoru, tak chceme máknout. Samozřejmě když bude možnost hrát, tak uděláme všechno pro to, abysme se slezli.
Takže to teď berete tak trochu laxně. Umíte si představit, že by kapela nefungovala vůbec?
Mašek: Je to náš ušlechtilý koníček :-) Nemohli bysme se na to vykašlat. Já bych musel začít fetovat a to radši budu hrát a pít.
Tomáš: Já si dovoluji říct, že nám to obohacuje a zpestřuje život. Když vidím, že se to těm lidem líbí, tancujou, tleskaj a mají radost, tak je mi taky dobře.
Za chvíli vás čeká společný koncert na Bahně. Co si myslíte o muzice v Lounech? Nechybí tu podobné akce?
Tomáš: Řekl bych, že v tomhle městě je kapel jako hub po dešti, nadšení jim nechybí, ale kvality je strašně málo.
Takže je tu málo talentů?
Mašek: Ne talentů, tady je málo kvalitních kapel, ne muzikantů, to je rozdíl.
Tomáš: Je to o tom, že když se muzice člověk věnuje denně, denně hraje, tak je to znát. I průměrná kapela se pak může vyšvihnout.
Mašek: Problém vidím taky v tom, že kapely mezi sebou nespolupracujou. Je problém uspořádat i nějakou větší akci. Koncerty na Bahně jsou fajn, ale jsou to pořád ty samý lidi, hrajou v několika kapelách, různě se v nich střídají a chodí na ně jejich kamarádi.
Plazík: U nás je to to samý, jenže chtělo by to i něco jinýho. Chybí tu akce typu, jako dělá jednou za rok Vlasta Roflík. Pozve jednu známou kapelu a k ní dvě místní. Jenomže to se taky nedá dělat dvakrát do měsíce, navíc tady chybí klubová scéna.
Tomáš: Právě, chce to mít nějakou domovskou scénu, kde budou lounské kapely pravidelně hrát a lidi se naučí tam chodit. To nám fakt chybí.
A co nový klub K2?
Tomáš: Ten tak není koncipovanej. Majitel je sympaťák, ale má to posunutý trochu jinam, než si my představujeme.
Mašek: Podchytil jinou skupinu lidí, chytl se toho, o co tady byl zájem a daří se mu. Ale neumíme si představit, že by se z K2 stalo útočiště místních bigbítových kapel.
Rozhodli jste se, že jako kapela budete dělat dobré skutky - Paralet zakládá občanské sdružení Dobroděj. Co bude vaším posláním?
Erik: Chceme dělat charitativní akce, například organizovat koncerty nebo festivaly, z nichž pak pošleme výtěžek do nějaké organizace na pomoc dětem.
Tomáš: První věc, kterou vymyslel Dopita - předseda Dobroděje, je darování kostní dřeně.
(Následuje dohadování o tom, jak odběr kostní dřeně vypadá, kudy jí člověku berou a jak to bolí. Erik líčí hrůzostrašné historky, podle kterých hříšníci, škvařící se na věky v pekle, trpí méně).
Takže do toho jdete?
Tomáš: Dopita už je v registru dárců, já tam určitě chci jít taky. Když můžeš někoho zachránit, není co řešit. Součástí našeho soustředění, které proběhne teď o víkendu, bude ustavující schůze předsednictva. Tam se to probere, dáme také nějakou jasnější představu tomu, co dalšího chceme dělat.
Mašek: Pak je na programu Írán, Irák a Saudská Arábie.
Anna Menoušková, 20.2.2007
|