Železniční muzeum Zlonice zahájilo v sobotu 21.dubna svoji již 16. výstavní sezonu. Já tam byl vždy jen na rychlovku s motorkářema a až nyní jsem měl možnost si vše v klidu prohlédnout.
Sledoval jsem na Facebooku pana Tomáše Čecha s jeho úžasnou partou doborvolníků, jak pracovali na vylepšení svého areálu v Lisovicích, kam se před pár roky muzeum přestěhovalo ze zlonického nádraží. A jejich práce byla vidět na prvý pohled. Změněné kolejiště pro úzkokolejku, nové koleje pro nákladní vozíky s pravoúhlým odbočením, nově natřené části lokomotiv před stodolami, sloupy pro telegrafní spojení atd. atd. Byl krásný den a tak do vrat kolem pokladny s klasickou datumovačkou vcházeli desítky návštěvníků. Někteří přijeli auty, přišli pěšky, ale mnozí využili připravené hromadné dopravy historickými vozidly. Z Peruce autobusem, známou ŠLkou, z Loun a Roudnice motoráčkama a před 11 hodinou z Prahy, Roztok a od Řípu expresem sv.Jiří, taženým nám starším dobře známou rychlíkovkou Šlechtična.
Většinu návštěvníků tvořily děti, pro které bylo připravené svezení ve vozíku, taženém malou motorovou mašinkou a starou multikárou. Ale nejvíc se jim líbily staré parní mašiny, které prolézaly místo topičů a strojvedoucích a někteřé odvážnější vylezly až na jejich komíny. Kdo měl hlad a žízeň, mohl se občerstvit v rohu nádvoří za doprovodu country kapely.
Uprostřed dvora stála dnes už auta - veteráni. Pro nás byly stovky, stodvacítky a později i Žigulíky super fára. Nablýskaná a doplněná byla také vnitřní expozice, zejména sdělovací a zabezpečovací techniky.
Zde jsem si hodně zavzpomínal na své dětství. Bydleli jsme na nádražích v Brzvanech a Třebenicích a i později jsem za tátou, který byl výpravčí a přednosta stanice, chodil do dopravní kanceláře. Pozoroval jsem, jak se na telegrafu odvíjí a navíjí papírová páska a na ni píše klíč čárky a tečky, zkrátka morseovku. Občas jsem mohl zatočit klikou na stavědlu, označit datumem jízdenky a s maminkou chodit zapalovat petrolejové lampy do výhybek a návěstidel. A to vše bylo zde opět v exponátech přede mnou. Dokonce i ten tajemný stroj s pákami, klikou, kolejištěm a terčíky z Chlumčan, kde jsem za tátou také byl a určitě jsem si už tenkrát na něj sáhnul.
Ale už byl čas na cestu na zlonické nádraží. Za chvíli měl odjíždět expres se Šlechtičnou zpět do Prahy. Peron i kolejiště bylo plné zvědavých lidiček. Mnoho těch mladších vidělo poprvé naživo kouřící lokomotivu. Šlechtična byla zatím vzadu u výtopny a po hlavních kolejích se pohybovaly historické motoráčky i pravidelné spoje. A opět vzpomínka na dětství. Každý cestující znal noční pohled z okénka a za ním žhavé čáry odletujícíh jisker. Zejména, když topič prohrábl topeniště. Ale já jsem se dostal s tátou i k němu na mašinu a opět jsem mohl občas zatáhnou za nějakou páčku a někdy i zahoukat. Více jsem ale jezdil vedle strojvůdce motoráčku. Ten měl před sebou kliku, kterou točil vpravo a vlevo a po pravé ruce páčku houkačky. I to jsem si mohl ošahat a skutečně "řídít" vlak. Před přejezdy byly značky, u kterých jsme s bráchou houkali. Zkrátka ajznboňáckej svět nám byl vlastní. Navíc jsem se později u dráhy učil elektrikářem a mezi vlaky se pohyboval. Ale rychle od vzpomínek do současnosti. Šlechtična přijíždí a připojuje za sebe devět vagónů, včetně toho jídelního. Do Prahy pojede tendrem vpředu, ve Zlonicích (a na mnoha dříve obvyklých místech) dnes už točna není. Připojeno, výpravčí dává pokyn, kolem pístu syčí pára a na nás dopadají kapky vody. Šlechtična se rozjíždí. Prvý den letošní sezony mezi milovníky železnice ve Zlonicích končí. Ale všichni máte možnost se přijet do Lisovic podívat, určitě budete návštěvou nadšeni.
FOTO z otevření ŽMZ
VIDEO odjezd sv.Jiří ze Zlonic
Stránky ŽMZ
|